5.5.2012 – Paoliniho návštěva Prahy!

5.5.2012 – Paoliniho návštěva Prahy!

Fanoušci Eragona a jeho dobrodružství čekala tento víkend velká akce! Mohli se konečně potkat s autorem jejich oblíbené série a nechat si knihy ( i s věnováním) podepsat. A tak i mnozí mimopražští obyvatelé ČR navštívili  Prahu. A my u toho samozřejmě nesměli chybět!

Z domu jsme vyrazily už před druhou hodinou, protože jsme:

a.)    Chtěli jít na zmrzlinu k Hájkovi

b.)    Chtěli nakupovat knihy

c.)    Zajít když tak na pozdní oběd

Nakonec jsme tedy splnily jen bod a.) (protože Hájkova zmrzlina je prostě NEJLEPŠÍ!) a vydali se volným krokem (opravdu velmi volným krokem s naivní nadějí, že budeme mezi prvními) ke knihkupectví Luxor na Václavském náměstí. No řekněme, když jsme přišli, tak nám spadla čelist (jau!). Od Luxoru se táhla 200 metrová fronta plná Paoliniho fanoušků.

Velitelský čas: těsně před 15:00

Stoupáme si do fronty a vtipkujeme, že se tam dostaneme kolem osmé hodiny (bez komentáře).

Velitelský čas: 15:03

,,Kolik je?“

,,Neptej se“

,,No tak dělej. Něco kolem čtvrt, ne?“

,,Ne“

Velitelský čas: kolem půl

,,Asi začíná pršet“

,,Počkej, vytáhnu deštník“

,,Dej mi ho“

Podává mi ho

,,Můžeš mi říct, proč ho neroztahuješ?“

,,Já se bojím. Nechci být ta první, která ho roztáhne“

,,A proto zmokneme?“

,,Hele, už ho někdo roztáhl!“

Velitelský čas: 15:45

,,What are you waiting here for?“

,,Christopher Paolini, the author of Eragon is signing books“

,,That’s exciting“

Velitelský čas:15:50 (cca)

,,They are all holding books with dragons“

No nekecej!

Velitelský čas: 16:00

,,Hele, tak kde je“ rozhlížíme se po Václáváku

,,Tamten!“

,,Kde?“

,,Myslíš toho osamělého chlapce s brýlemi a červenou mikinou“

,,Mhm…“

,,To není Paolini, vždyť je to Japonec“

,,A co tamten motorkář?“

Velitelský čas: 16:15

Ozývá se děsivé ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ

Celá fronta se směje (si všichni naivně mysleli, že teď to pude rychle)

,,Tipuju, že už dorazil! Ale jistá si nejsem“ (hysterický smích)

,,Tak až se pohneme, tak začnu šťastně tancovat!“

O pár chvil později se ozývá další jekot

,,Asi by se měli rozhodnout jestli teda přišel nebo ne“

Velitelský čas: 16:20

První posun o…. 4 KROKY!

Velitelský čas: 16:25

,,Mmm… nepůjdeme si koupit tu Inheritance?“

,,Tak jo.“

,,Tak jdi.“

,,Já se bojím.“

Nakonec odchází druhá Nora  

Velitelský čas: 16:30

,,Kde si myslíš, že budeme za půl hodiny?“

,,Chtěla bych být u Raiffky“ (k té bance jsme došli za dvě hodiny)

Velitelský čas: 16:45

Stále na tom stejném místě.

Ptá se nás nějaká cizinka (velmi špatnou, neboť neví co je signing) angličtinou:

,,What are you here for?“

Držíme v ruce Eragona

,,Christopher Paolini (ukazujeme na řádek s jeho jménem) is signing books“

,, Will the author sign your books?“

Snažíme se neprotočit oči.

,,Yes“

Odchází. A my dodáváme

,,Ne, ty dvě hodiny tady čekáme proto, aby nám tu knihu podepsala uklízečka“

Velitelský čas:  něco mezi půl a celou

Okolo nás se neustále ozývá ,,Proč tu stojíte?“ ,,Na co čekáte?“ ,,Co je ta fronta?“

My přerušujeme náš nervózní zpěv znělky New Girl (Who’s that girl … who’s that girl! Who’s that girl… Who’s that girl… It’s Jess!) a říkáme: ,, No víte, nás strašně baví stát fronty a vyhledáváme je po celém světě a vždycky když už jsme skoro na začátku, tak odejdeme“ hysterický smích

Velitelský čas: kolem celé

Přichází k nám paní a vnucujeme nám nějaké plyšáky z pochybné charity.

,,Takže, teď se se mnou bav“

Kývu a snažím se něco vymyslet.

,,Takže… byl jeden pták, ale tomu usekli křídla a tak se z něj stala ryba“

,,Už se nebudeme bavit“

Velitelský čas: 18:05

,,Máš hlad? Mám jít něco koupit?“

,,Jak chceš.“

,,Máš hlad?“

,,No, trochu.“

,,A co chceš?“

,,Kup mi to co chceš ty“

A tak vyrážím k McDonaldu (aneb nic jiného mě nenapadlo, teda stáli jsme vedle restaurace(to byl náš cíl, kterého jsme chtěli dosáhnout před dvaceti minutami), ale že hlavní jídlo stálo 480 Kč, což je vlastně stejně jako Inheritance…mmm ) a tak jsem prošla okolo celé fronty a došla koupit jídlo

Velitelský čas:18:15

Ostatní na nás zlostně a závistivě hledí, jak se ládujeme.

Velitelský čas: 18:20

JSME U RAIFFKY!

Velitelský čas: 18:30

Inteligentně si začínám číst Inheritance.

Velitelský čas:18:40

,,Koukej, kde jsme!“

,,Kde?“

Zmateně vzhlíží od knihy.

,,Jsme pod cedulí!“

,,Ajo! Jsme si měli asi číst od začátku“

Bez komentáře.

Velitelský čas:18:50

Jsme tu! Jsme před vchodem! Avšak Luxor hlásí

,,Milí zákazníci. Za deset minut zavíráme!“

Hysterický smích a za námi se ozývá:,,To si snad dělaj (slušná verze) srandu! My se tam snad nedostanem!“

Velitelský čas:18:55

,,Milí zákazníci, dokončete své nákupy, knihkupectví Luxor za pět minut zavírá“

Jsme u cedule autogramiáda Inheritance.

,,Hele, vyšli Paranormálové“

,,Hm…(nepřítomně). Co to děláš?“

,,No fotim Paranormáli“

Velitelský čas:19:00

,,Milí zákazníci, palác knih Luxor právě zavřel“

Velitelský čas:19:05

Pomalu nás pouštějí dovnitř.

Velitelský čas:19:15

Jedeme po schodech a vcházíme.

Říkají nám, že můžeme mít pouze jedno věnování a do druhé knihy (Paolini podepisuje už jenom dvě na osobu) pouze podpis

Rozhovory:

,,Hello“

,,Hi… Veronika?“

,,Yes“

,,Thank you for waiting so long“

Klopí zrak.

,,Have you read the fourth book?“

,,No, I’ve just bought it, so…“

,,I won’t tell you who lives or dies“

Oba dva se smějí.

Podává knihy.

,,Thank you very much“ (snaží se nezačít ječet!)

-

,,Karin?“

,,Yes“

,,Do you read a lot of fantasy books?“

Zaskočena zmateně vykoktám

,,Yes“

,,Glad to hear it! “

-

Odcházíme očarované a necítíme bolest nohou (to příjde). ,,On je tak… on je tak úžasnej!“

,,Já vím. On je tak boží“

,,Já vím…A hezkej a milej a...“

,,A mladej“

,,Ach“ double

Popis našich stádií:

1.)    Optimismus: Tak za tu půl hodinku budem u tý Raiffky!

2.)    Zapření: No tak, nejsme tak daleko, to nebude tak dlouho trvat

3.)    Zoufalství:Nějak se to nehýbe

4.)    Zlost:Ono se to nehýbe!

5.)    Obviňování: To jsou tak neschopný to zorganizovat, aby to šlo rychle?

6.)    Nervozita: Hey girl…. Where’re you going

7.)    Hysterie: ,,Tady budeme do půlnoci“ Hehehehe … he

8.)    Pesimismus: Víš jak to nakonec dopadne? My se konečně kolem té desáté hodiny večerní dostaneme k Luxoru a oni řeknou, že končí.

9.)    Ujišťování: Stojí za to. Stojí to za to. Stojí to za to.

10.)                       Obavy: My tady snad nastydneme! Proč pořád prší?!

ALE STÁLO TO ZA TO!

A tak jsme vyrazili domů a z Inheritance nepřečetli už nic, neboť jsme koukali jen a jen na ten podpis s věnováním. Celá autogramiáda byla velký zážitek (ze kterého si budeme nést následky ještě dlouho – opravdu dlouho), ale můžeme Vám říct-STÁLO TO ZA TO! Christopher byl hrozně milý a každého se na něco zeptal. Tomu kdo nerozuměl, byl k dispozici překladatel. Zážitek na celý život.