The Unbecoming of Mara Dyer, recenze

Kniha: The Unbecoming of Mara Dyer Autor: Michelle Hodkin Série: Mara Dyer Díl: První Mara Dyer nevěří ,že za život se může stát něco divnějšího, než probuzení v nemocnici bez paměti Může. Věří,že za tím musí být víc, že si nepamatuje kdo zabil její přátele a že je jediná,kterou nechal kupodivu bez úhony A taky je... Nevěří,že po tom všem co se stalo,čím prošla, se může znovu zamilovat. Pletla se...

 

Byly všude… úplně všude.

Ano, mluvím o recenzních na knihu The Unbecoming of Mara Dyer. Tahle kniha prolétla knižní blogosférou jako blesk a zanechala po sobě spousty recenzí, jak zahraničních, tak našich. Bylo velmi frustrující číst stále nadšené (ale občas i nenadšené) recenze, které vyprávěly, jaké to bylo a nebylo, jak se těší a netěší na další díl, z této série. Jako se to už párkrát stalo, prostě mě všechny tyto recenze doháněly k šílenství, neboť jsem se do diskuzí o této knize vůbec nemohla zapojit, byla jsem bez názoru a toužila si ji přečíst, ale nebyl čas, nebo jsem měla rozečtené jiné knihy, které jsem nechtěla opouštět, protože jsem věděla, že bych se k nim už asi nevrátila. A pak se objevily prázdniny. Miluju prázdniny. Tyhle jsem měla věnovat Umění milovat od Ovidiuse Nasa, ale k mému malému štěstí mé obrovské smůle ji měli v knihovně vypůjčenou. A tak jsem se já, chudinka, musela uchýlit k The Unbecoming of Mara Dyer.


Mara se probudila v nemocnici. Nepamatovala si, jak se tam dostala. Nevěděla, proč je v nemocnici. Netušila, co se stalo. Chtěla zavolat Rachel, své nejlepší kamarádce. Chtěla se jí zeptat, co se stalo. Ale nemohla. Protože byla mrtvá. Stejně jako její ostatní kamarádi. Ona jediná přežila.

Kvůli téhle nehodě se proto její celá rodina přestěhovala do Miami, kam Mara začala chodit do nové soukromé školy, kde se jí zrovna dvakrát dobře nežilo. Už během prvních pár dní si nadělala nepřátele. A navíc se asi zbláznila. Protože je vidí. Vidí její kamarády, kteří by měli být… mrtví.
Ano. Máme tu to známé klišé, kdy se dívka přestěhuje do nového města, kde se stane buď oblíbenou, nebo naopak neoblíbenou a podivný zájem o ní má pěkně damn hot guy. Občas už nevím, jestli to má cenu rozepisovat a zlobit se nad tím. Takhle začíná 90% procent knížek, ne-li více. A i přesto, podle anotace, se Mara měla něčím lišit. A já myslím, že se lišila.
Věřím, že existuje ještě pár knížek (ne-li mnoho), které mají podobně tajemné náměty, ale já jsem něco podobného četla poprvé. Mara byla sympatická hrdinka, i když se mi u knížky párkrát stalo (přesněji dvakrát), že jsem nad jejím chováním a činy kroutila hlavou. To, že si některé věci nechávala pro sebe, mě naprosto dohánělo k šílenství. Nevím, co bych dělala, kdyby se mi to stalo více jak dvakrát. Ale pokud tedy pominu to, že se Mara občas chovala v rozporu s mými názory, jsem ji měla ráda.

A k Maře tu pak ještě máme Noaha. Noaha je vcelku klasický hot guy, dost často mě napadalo přirovnání, že se občas handrkují jako Patch a Nora v Zavrženém. Ale jejich výměny názorů byly snad ještě lepší. I když by se dalo říci, že Noah byl dokonalý, bohatý, sexy, nádherný a tak dále, momenty mezi ním a Marou mě dosta často bavily, i když občas se mi to zdálo až moc… přeslazené? Navíc to, že se o žádnou jinou holku vážně nezajímal, mi přišlo trochu... já nevím... moc dokonalé a perfektní... ale jejich momenty jsem si ve většině případů vážně užívala a bavila se u nich.   
Mara Dyer je vážně zajímavá knížka. Pouštěla jsem se do ní s pocitem zvědavosti, neboť mě po pár recenzích, které knihu přímo do nebe nevynášely, přešla ta prvotní nadšenost a nedočkavost. Což možná bylo dobře, protože bych z knihy mohla být případně trochu zklamaná. A vlastně jsem i trochu byla.

Proč zklamaná? Protože jsem toho duchaření a všeho čekala mnohem víc. Čekala jsem, že kniha bude možná trochu více strašidelná, že tam bude trochu méně Noaha, a že rozuzlení bude velkolepé. Dobře, konec mě dostal, ale linie příběhu, aspoň linie toho duchařského příběhu, pro mě maličko pokulhávala. Očekávala jsem od toho víc. Ty pochvalné recenze ve mně toho trochu přeci jen zanechaly.

Co se týče stylu psaní, neměla jsem s ním žádný problém. Angličtina byla naprosto bez problémů, kniha byla psána poutavě a vážně se dobře četla. Přečetla jsem ji během včerejšího rána, večera a dnešního rána. Michelle Hodkin umí psát a věřím, že za Marou toho bude mnohem více, než se nám může zdát. Jsem zvědavá na druhý díl. Jsem zvědavá, co nám Michelle předvede a čím nám zamotá hlavu. 

4 sovičky

zdroje obrázků: Candace's Book Blog